Je za minutu dvanáct

                Tak myslíte, že to teď opravdu spustí?" ptají se lidé v mém okolí. Téměř nikdo, kdo celé roky sledoval výstavbu Temelína, tomu nemůže uvěřit. A mnozí se teprve nyní probouzejí, protože jsou postaveni před holou skutečnost. Někteří říkají - co s tím budete dělat (jako vždy čekají, že to za ně někdo vyřídí)? Jiní se ptají - co ještě můžeme udělat, aby to nespustili? To je lepší přístup, ale kdyby tak bývali aktivní trochu dřív....
                Myslím, že vedení Temelína v čele se stachanovcem Hezoučkým hodlá hlava nehlava rozjet štěpnou reakci. Bohužel, tyhle lidi zřejmě nic nezastaví. Neohlížejí se na "drobné" technické nedostatky, kterých se při spouštění již objevila celá řada, ani na to, že dochází k porušení zákonů. Je jim jedno, že víc než 100 000 lidí žádalo referendum, a už vůbec jim nevadí, že lidé v regionu nejsou vůbec připraveni na případnou havárii (někteří nedostali dosud ani jodové tablety). Protesty z Rakouska i Německa jsou šmahem označeny za hysterii, ba dokonce Evropský parlament ničemu nerozumí.
                Uštvané zaměstnance Temelína, kteří pracují dnem a nocí, a kteří tedy určitě nikdy neudělali žádnou vážnou chybu, vždy potěší optimismus Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Všechny chyby, pokud vůbec nějaké byly, jsou odstraněny. Věřte nám, můžete klidně spát. Pokud byste si ale něco opravdu chtěli sami ověřit, tak to ne, to je obchodní tajemství ČEZu.
                Jenže já klidně spát nemůžu, protože toho vím už příliš moc. I od těch uštvaných zaměstnanců Temelína, kteří se ale pochopitelně bojí vystoupit veřejně. Čím víc toho o Temelíně vím, tím větší mám obavu. A to je hlavní důvod, proč budu já a doufám, že nejen já, vystupovat dál proti dostavbě Temelína. Máme přece ještě víc než dva roky času do konečné kolaudace....

Dana Kuchtová

 

… a kdo vás vlastně platí?                 V poslední době se v tisku několikrát objevila zpráva, že Jihočeské matky obdržely v roce 1999 tři milióny korun (např. Českobudějovické listy 19.7.2000). Obvykle následuje sdělení, kolik pracovnic naše sdružení zaměstnává. Většinu lidí tyto údaje svedou k tomu, že vydělí sumu počtem zaměstnankyň a předpokládá, že ty peníze máme uložené na svých soukromých kontech. Klidně přitom opominou "malý" logický zádrhel - kdyby tomu tak bylo, z čeho bychom platily naši činnost a provoz kanceláře?                 Rozhodly jsme se proto zveřejnit, jak je to s našimi platy doopravdy. Hrubý měsíční příjem zaměstnankyň našeho sdružení se v loňském roce pohyboval od 3.200 Kč do maximálně 11.500 Kč (letos je to od 9.800 Kč do 11.500 Kč, stále hrubého). V kanceláři v loňském roce pracovaly 3 zaměstnankyně na plný a 2 na částečný úvazek.                 Za loňský rok jsme vydaly na čisté mzdy 389.580 Kč. Tuto částku je třeba dělit pěti, abyste se dověděli, kolik peněz nám v roce 1999 přibylo na našich osobních kontech. Celkové mzdové náklady jsou samozřejmě vyšší, neboť jako každá právnická osoba platíme řádně sociální, zdravotní pojištění a daň ze mzdy.                Řada lidí se otevřeně zajímá o výši platů Jihočeských matek, mnohem méně lidí napadne zajímat se o platy zaměstnanců ČEZu. Přitom by to byla jistě zajímavá čísla.                 Dále je nám vytýkáno, že jsme placeny z Rakouska, a jsme tudíž rakou-skými agentkami. Příjem peněz z Ra-kouska přiznáváme, to není tajemství. V loňském roce jsme obdržely od občanského sdružení Hornorakouská platforma proti atomovému nebezpečí 2.097 tisíc Kč. Další dar ve výši 50 tisíc Kč nám zaslaly rakouské farní kuchařky. Rakousko však zdaleka není náš jediný zdroj finančních prostředků. V roce 1999 nás podpořila také brněnská Nadace Partnerství (598 tisíc Kč), občanské sdružení z okolí německého Wackersdorfu (187 tisíc Kč), Nadace rozvoje občanské společnosti z Prahy (120 tisíc Kč), nadace NIRS ze Spojených států amerických (33 tisíc Kč) a své finanční dary nám také zaslalo několik soukromých osob (10 tisíc Kč).                 A znovu se vtírá srovnání s firmou ČEZ, a.s. Tato společnost přijala různé půjčky a dotace ze zahraničí, nikdo ji však za partu agentů škodících české společnosti nepovažuje.                 Panuje představa, že naše sdružení vykonává činnost, na kterou si nás nějací Rakušané (či někdo jiný) najali, a že na tuto činnost dostáváme peníze. Je to však přesně naopak. Abychom obdržely finanční příspěvek nebo grant, musíme vypracovat a předložit příslušnému subjektu konkrétní projekt s detailním rozpočtem, kde podrobně popíšeme, co chceme dělat. Druhá strana se pak rozhodne, zda nám finanční příspěvek schválí nebo ne. A věřte nebo nevěřte, těch zamítnutých projektů je mnohem více než těch schválených. Jitka Chromková

Jihočeským matkám pro dobro našich dětí pracujícím
před Úřadem vlády České republiky, 14. června L.P. 200

Milované maminky

                Vítejte nám v Praze stověžaté od Temelína čtyřzubého!
                Děkuji vám, že jste tu dlouhou cestu vážily a přišly podpořit tuto petici. Ať uspějeme nebo ne, považuji za zásadně důležité, že se v této záležitosti angažujete.
                Čert vezmi Temelín, jako že se stane. Jistě, je to nešťastná záležitost. Všechny vyspělé země odstavují své jaderné elektrárny, žádná vyspělá země nestaví nové. Lituji, že v tomto naše země solidarizuje s třetím světem, riskuje životy i zdraví svých občanů a marnotratně plýtvá jejich zdroji v honbě za obstarožnými rezavými zítřky. Temelín nepotřebujeme, přesto Temelín budujeme, snad jen abychom mohli nákladně plýtvat energií, kterou potřebujeme šetřit. Budovatelský návyk a budovatelské zisky, to je železná košile. Tedy ano, Temelín, fuj!
                Přesto dlouhodobě Temelín není to nejdůležitější. Jaderné elektrárny přicházejí a odcházejí. Odchází Černobyl, o kterém nás vědci v době jeho vzniku ubezpečili, že je nejbezpečnějším zařízením svého druhu. Časem odejde i Temelín, i když vynaložené peníze se nám nevrátí, jako kdyby zmizely v tunelu.
                Leč čert vzal i peníze - jako že už se stalo. Nebezpečnější a nákladnější je český návyk trapné trpné netečnosti, který různé temelíny našich dějin umožňuje. 

Ne, není to žádná pseudobiologická "národní povaha". Je to prostě návyk, avšak návyk hluboce zakořeněný. Od bělohorské porážky, ne-li od zavedení nevolnictví, jsme se učili občanské lhostejnosti. Během krátkého období první republiky jsme se nestačili odnaučit. Ten návyk trvá - remcat v hospodě, avšak na veřejnosti být zticha a nevybočit z řady, držet krok a jazyk za zuby.
                Demokracii nevybudujeme, dokud nepřekonáme návyk občanské netečnosti. Dokud budeme veřejně mlčet a soukromě remcat, ponecháme tím správu věcí veřejných v rukou těch, komu záleží jen na soukromém zájmu, ať už je to budovatelská lobby nebo mafiánský kapitalismus. Budoucnost naší demokracie i naší země se váže na informované a angažované občanstvo. I Temelín bychom přežili, jen občanskou netečnost nepřežijeme.
                O Temelínu máte svůj názor, jiní mají jiný. Prosím, na pravdu nemá nikdo monopol. Pravda vyplouvá na povrch ve víru různých názorových proudů. Bez pohybu diskuse se ponoří ke dnu. Proto je daleko důležitější, že svůj názor prosazujete, než jestli jej prosadíte. Proto je důležité, abychom o Temelínu diskutovali. Proto je důležité, aby vláda dostála slibu a vypsala referendum. A konečně, proto je důležité, že tu jste vy, ať uspějete nebo ne. Aby se o osudu naší země nerozhodovalo za staženými záclonami a zavřenými dveřmi.
                Milé maminky, děkuji vám, že okna i dveře otevíráte dokořán - a přeji vám, abyste se jimi nemusely dívat na čtyřzubé monstrum!
                                                                        Zdraví vás
                                                                             Erazim Kohák

Erazim Kohák je profesor filosofie
Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

ČÁSTEČNÁ DEMOKRACIE JE JAKO ČÁSTEČNÁ PANNA
Jarka Stuchlíková

                "Představte si, že mám opletačky s policií," sdělila jsem večer svým dublinským přátelům, když jsme se usadili u nich na zahradě, se sklenkou v ruce. "Nějaký pronukleární zavilec mne udal, že prý šířím poplašné zprávy.""Ale jdi, to u vás existuje ?" diví se Tim."Publikovala jsem článek o tom, že o uvedení nové jaderné elektrárny do provozu by měla rozhodovat veřejnost v referendu. Nenechávat rozhodnutí jenom jader-ným odborníkům a politikům. Vyšlo to v Praze, v Lidových novinách."
                "To zní rozumně," uvažuje Brian." Nukleární reaktor je přece ohromnou zátěží pro životní prostředí. I v Anglii se konečně rozhodli, že už nepostaví žádný nový reaktor a staré nechají dosloužit. Příliš drahé, příliš problematické, příliš velký rámus kolem toho. A po té ostudě, co se jim podařilo prodat všechny elektrárny do soukromých rukou, jenom jaderné zůstaly státu na krku pro nezájem podnikatelů, museli odpískat konec jádru."
                "Já jsem právě uvedla příklady ze Sellafieldu. O rakovině v elektrárnách a v okolí…"
                "Ale to přece ví každý! Tos jim říkala novinku ?" ptá se nevěřícně Seana.
                "Zdá se, že říkala. To bys viděla, jak se do mě pustili. A také jsem napsala, že moře mezi Anglií a Irskem je zamořené odpadem ze Sellafieldu."
                "To taky ví každý. Ryby v něm světélkují modře," ušklibuje se.
                "Nenechávám děti se v něm koupat. Člověk nemůže riskovat."
                "Slyšelas, že děti, které se rodí v rodinách pracovníků v jaderných elektrárnách, mají dvojnásobnou náchylnost k leukémii, než ostatní děti ?"
                "Ano, psalo se o tom. Asi před pěti lety o tom byla spousta pořadů v televizi."
                Pravda. Živě si vzpomínám, že tehdy jaderná problematika neopustila media. Ale to byla docela jiná veřejná debata, než jaká probíhá teď u nás. Podnikatelé a jaderní odborníci na jedné straně a zástupci veřejnosti na straně druhé. Ekologové, politici, starostové měst, otcové a matky rodin. Naprosto otevřeně a se vzájemným respektem, nikdo nikoho neironizoval, neurážel, všichni předkládali věcné i nevěcné argumenty. Vidím jako dnes obrazovku, na níž starší pán pohlíží s odporem na dýmající věže Sellafieldu a stěžuje si, že jeho rodina v Cumbrii sice žila od nepaměti, ale on by se rád teď odstěhoval, protože jeho paní přestalo svědčit zdejší podnebí. Jenže jejich dům ztratil kvůli elektrárně na ceně, komu ho prodá a co si za to kde koupí ? "A takový to býval zdravý kraj," říkal smutně. Další pořad byl o rodinách, jejichž děti onemocněly rakovinou. Objevilo se najednou tolik případů. Později se místům s koncentrací zhoubných radioaktivních prvků začalo říkat "hot spots" a nezávislá lékařská společnost Comare se rozhodla vypracovat zprávu o propojení mezi kontaminací "horkých míst" a leukémií u dětí v okolí výroben.
                "Proč vy, Time," ptám se, "jste nezačali jaderný program v Irsku? Tenkrát, když to bylo ještě v módě. Uhlí nemáte, plyn nemáte, ropu nemáte…"
                "Veřejnost by nám to nedovolila," odpovídá krátce vysoký státní úředník. "Naše ESB by si to vůbec netroufla navrhnout. Máme malou, zato krásnou zemi a nemůžeme si dovolit ani to nejmenší riziko si ji zničit. A vůbec, nejvíc peněz nám přináší turismus. Tahle "industry" se nesmí ničím ohrozit."
                "Ale jak je možné, že tě zažaloval kvůli tomu, že jsi prozradila něco, co ve světě každý ví?" stále nechápe Brian. Cožpak u vás neprobíhá veřejná debata o tak důležité záležitosti?"
                "Probíhá, ale je tak málo konkrétních dat, že debaty nevedou nikam. Provozující společnost vypouští jenom ty údaje, které sama uzná za vhodné. Prostě má monopol na informace.
                Odborníci přitom odkazují veřejnost do patřičných mezí s tím, že tak složité problematice jako je jaderná energie, nikdo kromě nich stejně nerozumí. A lidi jim to žerou! U nás víra v odborníky nahradila víru náboženskou nebo víru ve veřejné činitele, takže diskuse je naprosto nerovná."
                "Kuriozní demokracie," kroutí hlavou Tim.
                "Pořád ještě jenom částečná demokracie," vzdychla jsem si
                Tim vybuchl smíchy. "Prosím tě, jak může existovat částečná demokracie? To je jako částečná panna. Buď demokracii máš a můžeš diskutovat o čem- koliv, nebo ji prostě nemáš."
                "Asi je to tak. Umíš si představit situaci, že jakmile vyslovíš opačný názor nebo upozorníš na něco, co se nehodí do krámu lidem u moci, riskuješ pohnání k soudu "za šíření poplašných zpráv" ? Šikovný bič. Jen uvaž, jak to svazuje ruce novinářům a vůbec lidem, kteří si troufnou čelit silné státní nebo podnikatelské propagandě. "
                "To snad není pravda," vrtí všichni tři hlavou. "Mysleli jsme, že situace u vás je už normální. Ale neměj strach," těší mne. "Až tě postaví před soud, přijedeme ve velkém konvoji, připoutáme se k vratům a budeme křičet "Svobodu slova českému lidu ! Svobodu pro Jarku Stuchlíkovou! Hanba Temelínu! Za bezjaderné Česko!" Zkrátka uděláme velký binec !" slibují nadšeně moji věrní kamarádi. Inu, jsou to Irové.

(autorka je spisovatelka a překladatelka)

SVĚTOVÁ BANKA - AKTIVITY VE VÝSTAVBĚ PŘEHRAD V ROZVOJOVÝCH ZEMÍCH         Největší množství finančních zdrojů pro budování velkých přehrad po celém světě poskytuje Světová banka. Pod rouškou "odstraňování chudoby" prosazovala a financovala stavby přehrad, kvůli nimž se ze svých domovů muselo odstěhovat více než 10 milionů lidí, vznikly vážné ekologické škody, které uvrhly do dalších dluhů země, které si na výstavbu půjčily peníze. Světová banka, která se nikdy nerozpakovala vymáhat splátky svých nekonečných půjček dokonce i za projekty, které selhaly nikdy nebyla nucena zaplatit za škody, které způsobila milionům lidí a jejich životnímu prostředí.         Obrovské přehrady, ať už posta-vené jako hydroelektrárny, jako ochrana proti povodním nebo jako závlahové nádrže, představují obrovské infrastrukturní rozvojové projekty, které po celou dobu existence banky tvoří hlavní předmět jejích půjček. Banka poskytla více než 60 miliard dolarů (v přepočtu na rok 1993) na 538 mamutích přehrad v 92 zemích, včetně řady vysoce kontroverzních projektů.         Miliony mužů, žen a dětí se kvůli bankou financované výstavbě přehrad staly uprchlíky či bezdomovci ve svých vlastních zemích. Tito lidé utrpěli v naprosté většině ekonomické, kulturní i citové poškození. V řadě případů soběstačné farmářské rodiny poklesly na úroveň migrujících námezdních dělníků či obyvatel slumů.         Ačkoliv politické zásady vyžadují, aby si vysídlenci zachovali alespoň stejnou životní úroveň, přehledy Světové banky ukazují jen několik málo případů, kdy se to alespoň malé části vysídlených podařilo.         U naprosté většiny přehrad, které banka financovala, dokonce nemá žádné údaje o příjmech nebo životní úrovni dotčených lidí před a po přesídlení, protože to většinou probíhá podle naprosto nedostatečných nebo dokonce žádných plánů. Oficiální odhady počtu vystěhovávaných obyvatel banka trvale podhodnocuje. Často se musí stěhovat i lidé pod přehradou, kde se zhoršují podmínky pro rybolov, mění se hydrologické podmínky - zmizí záplavy, které ovlivňovaly zemědělství nebo pominou jiné příznivé jevy, které přinášela neregulovaná řeka.         Přehrady financované Světovou bankou mají na svědomí zatopení desítek tisíc čtverečních kilometrů lesů, zničení podmínek pro rybolov, zpřístupnění vzdálených oblastí pro těžbu surovina ztrátu záplavových území, mokřadů a ekosystémů delt. Vybráno z materiálu CEE Bankwatch Network Mail, číslo 3/2000

Skupina nevládních organizací CEE Bankwatch Network, Milostivé léto 2000 a Přátelé Země připravuje na září veřejné diskusní fórum "Jiná zpráva" (24. - 27. září 2000) a festival filmů (25. - 26. září 2000) Akce bude probíhat v Praze v kostele Sv. Salvátora a v Městské knihovně. Bližší informace obdržítena níže uvedené kontaktníadrese. CEE Bankwatch Network je mezinárodní neziskovou organizací založenou s cílem monitorovat aktivitymezinárodních finančních institucív zemích střední a východní Evropy. Kontakt: CEE Bankwatch Network Mail, Krátká 26, 100 00 Praha 10 Tel./fax: 02/781 65 71 e-mail:energy@bankwatch.org http://www.bankwatch.org

K účasti veřejnosti v rozhodování ve věcech životního prostředí
Judr. Petr Kužvart

        Demokracie zastupitelská, masová, na partajním základě fungující je pouhou mocenskou procedurální hrou úzké profesionalizované politicky permanentně aktivní vrstvy - jakési volené aristokracie, jak by ji právem nazval velký Aristoteles. Je tomu tak - pokud a nakolik nefunguje na ní nezávislá aktivní a sebevědomá základna angažovaného občanstva, jež mocenské spekulace partajních sekretariátů a lobbistických skupin vyvažují a zatlačují. Sféra, která kompenzuje svou činností politická selhání v místním a regionálním měřítku a bohužel častá selhávání úřadů veřejné správy, jež až příliš často podléhají tlaku velkého kapitálu a nehájí důsledně obecné a veřejné zájmy, svěřené jim zákonem.
        Účast angažované veřejnosti v rozhodovacích procesech o využití území, umísťování investic a o opatřeních v ochraně veřejného zdraví a životního prostředí je prvkem živé, zdola jdoucí demokracie v pravém smyslu, tedy bezprostředním rozhodováním lidu o jeho vlastních záležitostech a veřejných věcech obce.
        V situaci, kdy se politická pravice děsí zavedení standardních prvků přímé demokracie (celostátní, regionální a místní referendum, lidová zákonodárná iniciativa), v západních zemích běžných a fungujících, v situaci, kdy tato politická pravice nejednou vskrytu žehrá dokonce i na všeobecné a rovné hlasovací právo, tento klíčový výsledek politického vývoje 19. století, v nelehké situaci, kdy se zásadní rozhodnutí dělají skrytě a mimo demokratické procedury, kdy se korupce politických stran stává standardním prvkem politického systému - v této situaci je občanská aktivita zdola osvobozujícím pramenem živé vody, je jedinou zárukou a protiváhou nedemokratických, demokracií formalizujících a fakticky likvidujících sil a tendencí.
        Je i něčím víc: každá politická akce zdola, každá účast v úředním či politickém rozhodování je i živou bezprostřední školou občanské angažovanosti. Je cvičištěm pro zúčastněné. Je jádrem probouzejícím aktivitu, jdoucí za hranice bezprostředních soukromých zájmů atomizovaných jedinců.
        Některé zákony na ochranu životního prostředí, pocházející z počátku 90. let, dovolují občanským sdružením vstup do správního řízení před stavebními úřady a jinými správními orgány.
        Dnes by establishment něco takového stěží připustil, v letech 1991-1992 ještě však nebyl stabilizován, byrokratické aparáty nebyly konsolidovány, skupinové zájmy nových vlastníků ještě nepůsobily a v nezralé, poněkud chaotické době přechodu od reálného socialismu k reálnému kapitalismu se dalo prosadit všelicos. Však také přicházejí v následujících letech opakované pokusy o demontáž oněch demokratizačních prvků v právu životního prostředí. Jsou totiž upřímně nenáviděny a ostouzeny jak značnou částí staronového českého úřednictva, tak i ze strany mocných investorských firem, často vzniklých spojením zahraničního kapitálu a tuzemských spojenců.
        Odpůrci účasti veřejnosti v rozhodování nemohou pochopit, jak je možné, že lidé, kteří nemají ani kapitál, ani jiný velký majetek, ani politickou moc, ani úřední funkci, ale jen žijí v daném území, mají mít právo mluvit do umisťování hypermarketu, obytného souboru, továrny či dálnice, případně do uskutečnění těžebního záměru v tomto území. Co je jim do toho? Otázky environmentální a hygienické mají přece na starosti zákonem určené dotčené orgány veřejné správy - od kterých většinou mají investoři již záměr odsouhlasen - tak co? Kdo si to dovoluje zdržovat? Právo mluvit do rozhodování přece mají z principu a odjakživa mocní a bohatí! Ti nejlépe vědí, jak věci uspořádat, mají přece společenskou odpovědnost na rozdíl od toho, kdo nic nemá a nic neznamená atd. ... (Tohle není výmysl, to je odposlechnuto!)
        Naštěstí, na rozdíl od minulých staletí je tomu už dnes i u nás jinak. Pokud bylo ještě během minulého století pravdou, že mluvit do veřejných věcí mohli na základě majetkového censu a dalších omezení jen ti mocní a bohatí, pak všeobecné hlasovací právo znamenalo průlom. Právo mluvit do toho získali do jisté míry všichni. Ovšem naprostá většina jen vhozením hlasovacího lístku do urny jednou za pár let. To se ukázalo jako výhoda pro politické elity, ale nápor fašismu v prvé polovině našeho století ukázal, že je to zásadní slabina. Demokracie je totiž tím stabilnější, čím více se s ní identifikují obyčejní lidé, tedy nejširší společenské vrstvy. A labilní je tehdy, když těmto vrstvám nic neříká a jakoby se jich netýká.

 (dokončení v příštím čísle)

Zpět