Jihočeské matky

Oba mají za sebou desítky návštěv zóny, měsíce strávené mezi opuštěnými domy, v prostorách elektrárny i na návštěvách u několika posledních obyvatel. A oba shodně mluví o Černobylu jako o místě, které člověk zažije „jinak“. Opakované návštěvy ale nejsou jen výsledkem fascinace – jsou to návraty za konkrétními lidmi, místy a otázkami, na které člověk nenachází odpovědi po jediné návštěvě.

ZÓNA PO VÁLCE: jiná mapa, jiné podmínky
Jedním z hlavních témat obou debat byla změna, kterou přinesla válka na Ukrajině. Po ruské invazi v únoru 2022 zóna přešla pod přísnou vojenskou kontrolu. Vojáci vyhloubili zákopy, rozmístili kulometná stanoviště, podminovali most přes řeku Pripjať. Turisté zmizeli, turistické agentury skončily. „Dnes se tam dostanete jen jako vědec, politik nebo s humanitární pomocí,“ popsal Andrej. A právě poslední cestou se vydal on sám. Pomoc, kterou vozí, je zdánlivě skromná – potraviny, chemie, čistící prostředky, rukavice, respirátory obyvatele několika zbývajících vesnic a pracovníky elektrárny. „Z těch babiček, které tam zůstaly, je jich teď asi 24. Každým rokem míň,“ řekl tiše. O jedné z nich, paní Haně ze Zálesí, mluvil se zvláštní něhou – dva dny po poslední návštěvě zemřela.
Debaty přinesly řadu nečekaných detailů. Třeba příběh o zadrženém fotoaparátu, jehož objektiv v sobě nesl zbytkovou radiaci, nebo vysvětlení, proč by nikdo neměl ochutnávat houby nasbírané poblíž sarkofágu. Vysvětleny byly i rozdíly mezi různými typy záření a proč je někdy nebezpečnější sníst med než projít kolem reaktoru. Ačkoliv jde o místo s tragickou minulostí, zazněly i osobní, někdy úsměvné momenty – od mluvení „rukama“ s místními seniorkami po popis toho, jak vypadá kontrola na radioaktivitu na konci každé návštěvy.

RESPEKT K RADIACI
Strach z radiace je nejčastější otázkou, kterou návštěvníci zóny dostávají. Odpovědi ale překvapí. Pokud člověk dodržuje pravidla – nejí místní houby, pije balenou vodu, pohybuje se v čistých zónách – je pobyt podle expertů srovnatelný s běžným lékařským vyšetřením. „Horší než gama záření je to, co můžete vdechnout nebo sníst,“ upozornil Václav. A popsal případ ruských vojáků, kteří se při invazi zakopali v Rudém lese – nejkontaminovanějším místě celé zóny. „Někteří z nich pak údajně onemocněli nemocí z ozáření. Jestli je to pravda, nevíme. Ale že tam byla obrovská dávka radiace, to je fakt.“

PŘÍRODA JAKO TICHÝ SVĚDEK
Zóna však není jen místem zkázy. Zatímco lidé oblast opustili, příroda se vrátila. Podle vědců se oblast stala útočištěm pro řadu druhů – od vlků a medvědů až po koně Převalského. Právě ty ukrajinští ochranáři vysadili do zóny jako součást programu na záchranu tohoto druhu – část z nich přitom pochází i z pražské zoo. Dnes tam žije několik desítek jedinců. Vedle toho zazněla i zmínka o unikátní houbě, která se podle výzkumů živí radioaktivitou a roste přímo pod sarkofágem reaktoru. „Je to teď předmětem velkého výzkumu,“ uvedl Vašků.
Na závěr padla otázka: proč se tam vracíte? Andrej odpověděl prostě: „Kvůli těm lidem. Kvůli tomu, že tam pořád někdo je. A že nesmí zůstat zapomenuti.“ Jeho cesty jsou dobrovolné, neplacené, často komplikované. Přesto se za pár týdnů chystá znovu.
Zóna je dnes uzavřená, napjatá a nebezpečná - jinak než dřív. Přesto neztrácí přitažlivost. Možná právě proto, že místo měnící se krajiny a turistického zážitku se z ní stalo něco jiného: místo, kde se člověk potkává s minulostí – a někdy i sám se sebou.
Obě debaty ukázaly, že mluvit o Černobylu znamená mluvit o důsledcích, ale i o paměti, neklidu a zvláštní formě závazku. Ne jako hrdinství. Spíš jako tichý návrat na místo, kde si člověk uvědomí, jak křehké mohou věci být.