Jihočeské matky

Vedle nových projektů se ale prodlužuje i provoz starších elektráren. Reaktory plánované na 30–40 let dnes často získávají licence na 60 let a více. V Česku mají Dukovany fungovat minimálně do poloviny 40. let a nedávno ČEZ oznámil, že provoz by mohl být prodloužen až na 80 let. Zastánci argumentují stabilitou a nízkými emisemi, otázky dlouhodobých rizik však ustupují do pozadí. Přitom jde o technologii, která naráží na limity stárnutí materiálů i nemožnost výměny klíčových částí reaktoru. Modernizace sice mohou bezpečnost výrazně zvýšit, nikdy ale zcela neodstraní limity technologie navržené před několika desítkami let. Otázka bezpečnosti dnes zahrnuje i kybernetické hrozby a riziko sabotáže, které původní projekty nebraly v úvahu.
Je to právě geopolitika, která teď v kontextu jaderné renesance hraje významnou roli. Válka na Ukrajině ukázala zranitelnost jaderných zařízení, zejména v případě Záporožské jaderné elektrárny. Podobně i na Blízkém východě rostoucí napětí a útoky dronů ukazují, že energetická infrastruktura se stává součástí konfliktů - včetně aktuálního incidentu z května u elektrárny Barakah.

Dnes tedy státy začínají sázet na nové jaderné projekty i na prodlužování životnosti stávajících bloků. Tento trend nabývá podoby technologického optimismu, v němž nové, výše zmíněné bezpečnostní otázky ustupují do pozadí - debata se o nich v podstatě nevede, a Česká republika v tomto vyniká. Otázkou zůstává, zda jde o realistickou a bezpečnou energetickou strategii, nebo spíš o sázku na technologii, která čelí rostoucím rizikům, které si, jak se zdá, odpovědní politici a zástupci jaderného průmyslu nepřipouští. Pokud by se hrozby naplnily, v krajním případě by se tolik deklarovaná energetická stabilita mohla proměnit spíše v opak - tedy v nestabilitu, s následným vršením dalších jevů, které si raději ani nechceme představovat.